Nadcházející události

18. dubna
18.00, Fara Želešice
21. dubna
10.45, Želešice
25. dubna
18.00, Fara Želešice
28. dubna
10.45, Želešice
2. května
18.00, Fara Želešice
9. května
18.00, Fara Želešice
16. května
18.00, Fara Želešice
Kalendář akcí
Všechny události

Svátosti

Co je to svátost?

Vi­di­tel­né zna­me­ní, skr­ze kte­ré k člo­vě­ku při­chá­zí ne­vi­di­tel­ný Bůh. Je to se­tká­ní s ži­vým Kris­tem. Při udě­lo­vá­ní svá­tos­ti se pro­střed­nic­tvím vi­di­tel­né­ho sym­bo­lu zpro­střed­ko­vá­vá ne­vi­di­tel­ná Boží mi­lost (du­chov­ní dary Du­cha sva­té­ho). Svá­tos­ti, kte­ré při­jí­má­me, jsou for­mou naší ko­mu­ni­ka­ce s Bo­hem a ne­na­hra­di­tel­nou po­mo­cí na ži­vot­ní ces­tě křes­ťa­na. V ka­to­lic­ké církvi nás mů­žou pro­vá­zet prak­tic­ky ce­lým ži­vo­tem. Ka­techis­mus ka­to­lic­ké církve (KKC) je roz­dě­lu­je na:

svá­tos­ti ini­ci­ač­ní: křest, biř­mo­vá­ní a eu­cha­ris­tie – uvá­dě­jí do křes­ťan­ské­ho ži­vo­ta

svá­tos­ti uzdra­vu­jí­cí: svá­tost smí­ře­ní a svá­tost ne­moc­ných

svá­tos­ti spo­le­čen­ství a po­slá­ní: svá­tost man­žel­ství a svá­tost kněž­ství

Křest

Po­křtěn může být člo­věk v dět­ství i v do­spě­lém věku. Pří­pra­va na křest do­spě­lých má svůj řád a pro­bí­há bě­hem pra­vi­del­ných se­tká­ní, vět­ši­nou ve spo­le­čen­ství dal­ších osob, kte­ré se na při­je­tí této svá­tos­ti při­pra­vu­ji. Trvá mi­ni­mál­ně 1 rok.

Pří­pra­va na křest děti mlad­ších 6 let pro­bí­há s ro­di­či dí­tě­te na faře, vět­ši­nou dvě se­tká­ní. Děti a mlá­dež zá­klad­ní ško­ly se na křest při­pra­vu­jí bě­hem pra­vi­del­né vý­u­ky na ho­di­nách ná­bo­žen­ství ve ško­le nebo na faře.

Chtít křest pro své dítě je krás­ná věc. Zna­me­ná to chtít pro něj nový ži­vot se vzkří­še­ným Je­ží­šem Kris­tem, ži­vot, kte­rý se ote­ví­rá do věč­nos­ti, Boží po­žeh­ná­ní a ochra­nu před zlem. Při křtu dí­tě­te ro­di­če se za­va­zu­jí k jeho vý­cho­vě v křes­ťan­ské víře.

Při křtu je po­tře­ba kmo­trů, nebo ale­spoň jed­no­ho kmo­t­ra či kmo­t­ry, je­hož úko­lem bude se za své­ho kmo­t­řen­ce mod­lit a ro­di­čům po­má­hat s ve­de­ním dí­tě­te ve víře. Oče­ká­vá se od něj také lid­ská blíz­kost a opo­ra v těž­kých ži­vot­ních si­tu­a­cích. Má mít nejmé­ně 16 let, být biř­mo­va­ným a prak­ti­ku­jí­cím ka­to­lí­kem. V pří­pa­dě, že jsou kmo­t­ři dva, má to být muž a žena. Pro křest dí­tě­te bu­de­te po­tře­bo­vat po­ří­dit bí­lou křest­ní rouš­ku a křest­ní svíč­ku.

Křty dětí v naší far­nos­ti pro­bí­ha­jí dle osob­ní do­mlu­vy, vět­ši­nou bě­hem ne­děl­ní mše sva­té.

Biřmování

Biř­mo­vá­ní je svá­tos­tí křes­ťan­ské do­spě­los­ti. Slo­vo „biř­mo­vá­ní“ po­chá­zí z la­tin­ské­ho „con­fir­matio“ čili utvr­ze­ní (myš­le­no upev­ně­ní křest­ních mi­los­ti). Křes­ťan je biř­mo­vá­ním ozna­čen „pe­če­tí” Du­cha sva­té­ho, kte­rá zna­me­ná, že na­pros­to pat­ří Kris­tu, že je na­vždy k jeho služ­bám a že má pří­slib Bož­ské ochra­ny. Biř­mo­vá­ní roz­mno­žu­je dary Du­cha sva­té­ho a po­sky­tu­je člo­vě­ku sílu víru žít a ší­řit ji slo­vem i skut­kem. Biř­mo­vá­ní pod­le ka­to­lic­ké nau­ky vtis­ku­je do nit­ra člo­vě­ka ne­zru­ši­tel­né zna­me­ní, pro­to se tato svá­tost může při­jmout jen je­den­krát za ži­vot.

Svá­tost je udě­lo­vá­na skr­ze vklá­dá­ní ru­kou a ma­zá­ní vonným ole­jem (křiž­mem) na čele a vy­slo­ve­ním for­mu­le: „Při­jmi pe­čeť daru Du­cha sva­té­ho“. Svá­tost udě­lu­je za nor­mál­ních okol­nos­tí bis­kup, je-li to po­tře­ba, může k tomu bis­kup po­vě­řit i ně­ja­ké­ho kně­ze. V ohro­že­ní ži­vo­ta může biř­mo­vat kaž­dý kněz.

Pod­le cír­kev­ní­ho prá­va pla­tí pro biř­mo­va­cí­ho kmo­t­ra stej­né pod­mín­ky jako u kmo­t­ra křest­ní­ho. Kmo­trem ne­smí být ani je­den z ro­di­čů křtěn­ce či biř­mo­van­ce. Do­po­ru­ču­je se, aby biř­mo­va­cí kmo­tr byl ten­týž jako křest­ní. Pod­mín­ky kmo­t­rov­ství pak jsou: 16 let věku, biř­mo­va­ný ka­to­lík, kte­rý vede ži­vot z víry a ne­u­pa­dl do žád­né­ho ka­no­nic­ké­ho tres­tu.

Pří­pra­va na svá­tost biř­mo­vá­ní v naší far­nos­ti pro­bí­há jed­nou za ně­ko­lik let. Trvá déle než rok. Hlá­sit se mo­hou lidé star­ší 15 let.

Svátost eucharistie

Co je to eu­cha­ris­tie (li­do­vě mše sva­tá)?

Řec­ké slo­vo „eu­cha­ris­tein“ zna­me­ná dě­ko­vat. Se­tká­vá­me se, abychom vzda­li díky Bohu v mod­lit­bě. Eu­cha­ris­tie v ka­to­lic­ké církvi je vy­vr­cho­le­ním spo­leč­né­ho se­tká­vá­ní vě­ří­cích a cen­t­rem veš­ke­ré­ho dění v ži­vo­tě z víry. Ni­kde jin­de se ne­se­tká­me s Bo­hem tak niter­ně jako v eu­cha­ris­tii.

Sva­tý Jan Pa­vel II učí, že „Cír­kev žije z eu­cha­ris­tie.“ Tato prav­da ne­vy­ja­dřu­je pou­ze kaž­do­denní zku­še­nost víry, ale v sou­hr­nu v sobě ucho­vá­vá já­dro ta­jem­ství církve. Ta pak v roz­ma­ni­tých for­mách s ra­dos­tí za­kou­ší, jak se stá­le na­pl­ňu­je pří­slib: „Hle, já jsem s vámi po všech­ny dny až do kon­ce svě­ta!“ (Mt 28,20); v po­svát­né eu­cha­ris­tii se však ra­du­je z této pří­tom­nos­ti s je­di­neč­nou in­ten­zi­tou, ne­boť chléb a víno se pro­mě­ňu­jí v tělo a krev Pána. Když o Let­ni­cích cír­kev, lid nové smlou­vy, za­ča­la své pu­to­vá­ní k ne­bes­ké vlas­ti, Nej­svě­těj­ší svá­tost na­dá­le pra­vi­del­ně do­pro­vá­ze­la její dny a na­pl­ňo­va­la je dů­vě­ry­pl­nou na­dě­jí.

II. va­ti­kán­ský kon­cil prá­vem pro­hlá­sil, že eu­cha­ris­tic­ká oběť je „zdro­jem a vr­cho­lem ce­lé­ho křes­ťan­ské­ho ži­vo­ta“. „Vždyť nej­svě­těj­ší eu­cha­ris­tie ob­sa­hu­je celé du­chov­ní dob­ro církve, Kris­ta sa­mé­ho, na­še­ho ve­li­ko­noč­ní­ho Be­rán­ka a živý chléb. Skr­ze své tělo, Du­chem Sva­tým oži­vo­va­né a oži­vu­jí­cí, dává li­dem ži­vot. Pro­to cír­kev stá­le upí­rá svůj po­hled na Pána ve Svá­tos­ti ol­tář­ní, v níž od­ha­lu­je plné vy­já­d­ře­ní jeho ne­smír­né lás­ky.“ (En­cykli­ka Jana Pav­la II., ECCLE­SIA DE EU­CHA­RIS­TIA)

Ke sva­té­mu při­jí­má­ní (při­je­tí eu­cha­ris­tie, Těla Páně) bě­hem sla­ve­ní mše sva­té mo­hou při­stu­po­vat oso­by po­křtě­né, vě­ří­cí v pří­tom­nost Kris­ta v eu­cha­ris­tii, kte­ré žijí v přá­tel­ství s Bo­hem (bez těž­ké­ho hří­chu, ve sta­vu mi­los­ti po­svě­cu­jí­cí), ale­spoň jed­nou za rok při­stu­pu­jí ke sva­té zpo­vě­di, nejsou v cír­kev­ním tres­tu.

Pří­pra­vu děti k prv­ní­mu sva­té­mu při­jí­má­ní se do­po­ru­ču­je ve 2. nebo 3. tří­dě ZŠ. V naší far­nos­ti tato pří­pra­va pro­bí­há pře­de­vším na ho­di­nách ná­bo­žen­ství ve ško­le. Při­bliž­ně půl roku před sva­tým při­jí­má­ním se do­da­teč­ně jed­nou za mě­síc ko­na­jí spo­leč­ná se­tká­ní děti a je­jích ro­di­čů s pa­nem fa­rá­řem na faře.

Kdy­ko­liv lze po­řá­dat kně­ze, aby na­vští­vil vaše ne­moc­né, při­ne­sl jim eu­cha­ris­tii a pří­pad­ně udě­lil dal­ší svá­tos­ti, svá­tost smí­ře­ní a po­ma­zá­ní ne­moc­ných.

Svátost pomazání nemocných

Svá­tost ne­moc­ných či po­ma­zá­ní ne­moc­ných je ur­če­na li­dem, kte­ří váž­ně one­moc­ně­li nebo je­jichž síly jsou stá­řím znač­ně osla­be­ny. Svá­tost je ne­moc­né­mu v jeho ne­mo­ci po­si­lou na du­chu. Ne­moc­ný může skr­ze ni do­jít i tě­les­né­ho uzdra­ve­ní.

Svá­tost ne­moc­ných lze při­jmout opa­ko­va­ně. Udí­lí se vklá­dá­ním ru­kou kně­ze na hla­vu ne­moc­né­ho a ná­sled­ným ma­zá­ním po­svě­ce­ným ole­jem na hla­vě a na ru­kou.

Po­ma­zá­ní ne­moc­ných lze udě­lit v kos­te­le při mši i mimo mši, doma, v ne­moc­ni­ci nebo kde­ko­li, kde může kněz ne­moc­né­ho na­vští­vit.

O svá­tost po­ma­zá­ní ne­moc­ných může po­žá­dat ne­moc­ný sám, pří­pad­ně ně­kdo z jeho oko­lí. Tuto svá­tost může při­jmout i ne­moc­ný, kte­rý je ve sta­vu bez­vě­do­mí.

Před­po­klá­dá se, že ten, kdo ji při­jí­má, se smí­řil s Bo­hem ve svá­tos­ti smí­ře­ní. Po­kud to není mož­né, je tato svá­tost chá­pá­na jako mi­mo­řád­ný pro­stře­dek ke smí­ře­ní s Bo­hem.

Je vhod­né se na sla­ve­ní svá­tos­ti po­ma­zá­ní ne­moc­ných při­pra­vit spo­leč­nou mod­lit­bou celé ro­di­ny nebo úz­ké­ho okru­hu přá­tel ne­moc­né­ho. Je-li to mož­né, mo­hou pak tito nej­bliž­ší být také účast­ni vlast­ní­ho sla­ve­ní svá­tos­ti.

Je sta­rou tra­di­cí, že kněz na­vště­vu­je ne­moc­né na prv­ní pát­ky v mě­sí­ci. Ne­vá­hej­te o ta­ko­vou­to ná­vště­vu po­žá­dat.

Svátost kněžství

Kněž­ství je svá­tost, skr­ze kte­rou po­kra­ču­je v církvi na­dá­le až do kon­ce časů po­slá­ní, kte­ré Kris­tus svě­řil svým apoš­to­lům; je to tedy svá­tost apoš­tolské služ­by. (KKC 1536)

V cír­kev­ní služ­bě svá­tost­né­ho kněž­ství je sám Kris­tus pří­to­men ve své církvi jako hla­va své­ho těla, pas­týř své­ho stá­da, ve­lek­něz vý­kup­né obě­ti, uči­tel prav­dy. Skr­ze svá­tost­né kněž­ství, zvlášť bis­ku­pů a kně­ží, se pří­tom­nost Kris­ta jako hla­vy církve sta­la vi­di­tel­ná upro­střed spo­le­čen­ství vě­ří­cích.

Pod­le krás­né­ho ob­ra­tu sv. Ig­ná­ce z An­ti­o­chie bis­kup je ja­ko­by živý ob­raz Boha Otce. Ten­to úkol, kte­rý Pán svě­řil pas­tý­řům své­ho lidu, je sku­teč­ná služ­ba. Kněž­ství je zce­la za­mě­ře­no na Kris­ta a na lidi. (KKC 1548-1551)

Kněž­ství nemá jen úkol za­stu­po­vat Kris­ta – hla­vu církve před shro­máž­dě­ním vě­ří­cích; kněz také jed­ná jmé­nem celé církve, když před­ná­ší Bohu mod­lit­bu církve a pře­de­vším když při­ná­ší eu­cha­ris­tic­kou oběť. (KKC 1552)

Ni­kdo nemá prá­vo ob­dr­žet svá­tost kněž­ství. Ni­kdo si totiž ne­mů­že ten­to úřad při­vlast­nit. Člo­věk k němu musí být po­vo­lán Bo­hem. Kdo si mys­lí, že po­zná­vá zna­me­ní Bo­ží­ho vo­lá­ní k služ­bě udě­lo­va­né svě­ce­ním, musí vlast­ní tou­hu po­kor­ně podří­dit au­to­ri­tě církve, ne­boť od­po­věd­nost a prá­vo po­vo­lat ně­ko­ho k při­je­tí svě­ce­ní spa­dá do její pra­vo­mo­ci.

V la­tin­ské církvi se svá­tost kněž­ství udě­lu­je ob­vykle pou­ze těm kan­di­dá­tům, kte­ří jsou ochot­ni svo­bod­ně při­jmout ce­li­bát a kte­ří ve­řej­ně pro­je­ví svou vůli za­cho­vá­vat jej z lás­ky k Bohu a ke služ­bě li­dem (KKC 1599).

Sva­tý fa­rář ar­ský o kněž­ství říká: „Kněz po­kra­ču­je v díle vy­kou­pe­ní na zemi… Kdy­by člo­věk dob­ře po­cho­pil, čím je kněz na zemi, ne­ze­mřel by hrů­zou, ale lás­kou… Kněž­ství je lás­ka Je­ží­šo­va srd­ce.“

Svátost manželství

Bůh stvo­řil člo­vě­ka jako muže a ženu, aby byli jed­no a aby byli ob­ra­zem Bo­žím. Pro­to je svá­tost man­žel­ství je­di­nou svá­tos­tí, kte­rou ne­u­dě­lu­je cír­kev, ale kte­rou si udě­lu­jí man­že­lé na­vzá­jem. Cír­kev zde vy­stu­pu­je pou­ze jako svě­dek to­ho­to spo­je­ní a man­že­le pro­vá­zí po­žeh­ná­ním.

Ve svá­tos­ti man­žel­ství také vi­dí­me ob­raz vzta­hu Kris­ta a církve. Sva­tý Pa­vel píše v Lis­tě Efez­ským 5,31: „Pro­to opus­tí muž otce i mat­ku a při­po­jí se ke své man­žel­ce, a bu­dou ti dva jed­no tělo. Je to vel­ké ta­jem­ství, kte­ré vzta­hu­ji na Kris­ta a na cír­kev.“

V křes­ťan­ském man­žel­ství se má lás­ka a věr­nost Kris­ta ke své církvi stát vi­di­tel­nou. Mezi dvě­ma lid­mi se tedy děje to, co se děje mezi Kris­tem a církví.

Pod­mín­ky při­je­tí svá­tos­ti man­žel­ství: křest ale­spoň jed­no­ho z part­ne­rů, být svo­bod­ný nebo ovdo­vě­lý, pl­no­le­tost, uzná­ní jed­no­ty, věr­nos­ti a ne­roz­lu­či­tel­nos­ti man­žel­ství, sou­hlas s při­je­tím dětí, dva svěd­ci.

Sňa­tek mezi ka­to­lí­kem a ne­ka­to­lí­kem (ne­po­křtě­ným) lze uzavřít za pod­mí­nek, že ne­bu­de brá­nit part­ne­ro­vi ve víře a do­vo­lí v ka­to­lic­ké víře vy­cho­vat děti. Dále je nut­ný sou­hlas bis­ku­pa, tzv. dispens, kte­rý si vy­žá­dá kněz od bis­ku­pa.

Po­kud ka­to­lic­ký křes­ťan uza­vřel jen ci­vil­ní sňa­tek, může do­da­teč­ně po­žá­dat o jeho zplat­ně­ní před církví. Do té doby ne­mů­že cho­dit ke sv. při­jí­má­ní, být kmo­trem, ale zů­stá­vá čle­nem církve. O své si­tu­a­ci se může po­ra­dit s kně­zem.

Je vhod­né, aby zá­jem­ci o svá­tost man­žel­ství při­šli na faru aspoň tři mě­sí­ce před plá­no­va­nou svat­bou, aby se za­ří­di­lo vše ne­zbyt­né a byl čas na po­třeb­nou pří­pra­vu. Pod­le sou­čas­ných zá­ko­nů má cír­kev­ní sňa­tek plat­nost i před stá­tem.