Farnos Želešice

O farnosti

Řím­sko­ka­to­lic­ká far­nost Že­le­ši­ce je v dě­kan­ství mod­řic­kém, okres Brno-ven­kov.

O nás

Naše far­nost čítá jen ně­ko­lik de­sí­tek lidí všech ge­ne­ra­cí. Jsme oby­čej­ní lidé na ces­tě ži­vo­tem. Vě­ří­me v lás­ku, v dob­ro, ve věč­nost, ač­ko­li ně­kdy nejsme dob­ří, ne­mi­lu­je­me…

Na ces­tě jsme se se­šli tady, v Že­le­ši­cích, kde je vět­ši­na z nás doma. Vy­růstá­me tu, vy­cho­vá­vá­me děti, stár­ne­me. Sna­ží­me se na­vzá­jem po­vzbu­zo­vat, pod­po­ro­vat, žít spo­lu ra­dost­ně. Pro­to jsme se za­po­ji­li do Sy­no­dy, ce­lo­cír­kev­ní­ho po­zo­ro­vá­ní, zkou­má­ní, roz­va­žo­vá­ní a ob­nov­né­ho pro­ce­su, abychom po­zna­li, jak a čím cír­kev žije a co ji trá­pí. Chtě­li bychom v ní po­kra­čo­vat.

Schá­zí­me se na mších, děti mají ve ško­le ná­bo­žen­ství, pod­po­ru­je­me je v je­jich po­zná­vá­ní Boha růz­ný­mi post­ní­mi ak­ti­vi­ta­mi. Star­ší děti mají schůz­ky s pa­nem fa­rá­řem na faře a ně­kte­ří mla­dí se při­da­li do sku­pi­ny mo­ra­van­ské křes­ťan­ské mlá­de­že a na­pří­klad or­ga­ni­zu­jí far­ní ple­sy.

Mat­ky se schá­ze­jí k pra­vi­del­ným mod­lit­bám za své děti, or­ga­ni­zu­je­me ti­ché mod­lit­by (ado­ra­ce) i ob­čas­né spo­leč­né mod­lit­by (spo­le­čen­ství se čte­ním Bib­le a zpě­vem), máme far­ní pě­vec­ký sbor.

Fun­gu­je u nás pas­to­rač­ní i eko­no­mic­ká rada. K ne­for­mál­ní­mu schá­ze­ní máme pro­stor na faře, kte­rou ně­ja­kou dobu vy­u­ží­va­la i ukra­jin­ská ro­di­na.

Jsme ote­vře­ní svě­tu. Spo­lu­pra­cu­je­me s obcí v růz­ných smě­rech, jed­nou za tři roky se u nás koná Noc kos­te­lů…

Jest­li jsi u nás nový, nebo do kos­te­la za­ví­táš jen ně­kdy, bu­de­me rádi, když nás oslo­víš, abychom ti moh­li na­bíd­nout co do­ká­že­me.

Historie

V roce 1267 pa­t­ři­ly Že­le­ši­ce La­di­sla­vu ze Že­le­šic. Po hu­sit­ských vál­kách uchvá­til díl Že­le­šic Jan Za­jíc z Val­de­ka, ale roku 1446 byl od bis­ku­pa Pav­la po­hnán před soud, zba­ven drž­by a díl jako léno byl dán Vác­la­vu Ryša­no­vi. Roku 1566 bis­kup Vi­lém Pru­si­nov­ský vy­kou­pil díl, při­dal ho k dal­ším dr­ža­vám a vy­tvo­řil chr­lic­ké pan­ství. Že­le­ši­ce pa­t­ři­ly k to­mu­to pan­ství až do roku 1850. Vět­ší díl však dr­že­li dě­di­co­vé po La­di­sla­vu ze Že­le­šic. Se­st­ry Ger­truda a Perš­ka (po­sled­ní z to­ho­to rodu), kte­ré byly ve služ­bách man­žel­ky Jana Lu­cem­bur­ské­ho Eliš­ky, svůj díl od­ká­za­ly jep­tiš­kám do­mi­ni­kán­ské­ho kláš­te­ra sv. Anny v Brně. V kláš­ter­ním dr­že­ní zů­stal ten­to díl až do jeho zru­še­ní v roce 1782.

V 15. sto­le­tí se v Že­le­ši­cích za­ča­lo tě­žit stří­bro. Bla­hobyt oby­va­tel se zvý­šil jed­nak ob­je­ve­ním stří­b­ra, ale také pro­de­jem pol­ních plo­din a vína. Z vděč­nos­ti za boží dob­ro­di­ní se oby­va­te­lé roz­hod­li, že po­sta­ví na blíz­ké hoře kap­li za­svě­ce­nou Nej­svě­těj­ší Panně a Mat­ce Je­ží­šo­vě, a v ní od­slou­ží mod­řic­ký fa­rář dvě mše týd­ně.

Z pozd­ně go­tic­ké­ho ob­do­bí jsou pů­vod­ní zdi presby­tá­ře a lodi, pís­kov­co­vá žeb­ra klen­by v presby­tá­ři s dvě­ma svor­ní­ky (na jed­nom je znak Že­le­šic, na dru­hém plas­ti­ka P. Ma­rie), pozd­ně go­tic­ký por­tá­lek v lodi, go­tic­ká křti­tel­ni­ce s le­to­poč­tem 1491, žu­lo­vý por­tá­lek do pod­vě­ží, ostě­ní oken a zven­čí opě­rá­ky presby­tá­ře. Rov­něž ví­těz­ný ob­louk (asi do výše 2 me­t­rů) je z go­tic­ké­ho zdi­va. Omít­ka byla ruč­ně hla­ze­ná a na ně­kte­rých mís­tech se za­cho­va­la.

Z pů­vod­ní­ho go­tic­ké­ho in­ven­tá­ře je pře­de­vším so­cha P. Ma­rie, bý­va­lý sva­tostá­nek ve zdi, ká­men v dlaž­bě za hlav­ním ol­tá­řem, dve­ře do sa­kris­tie a mě­dě­ný po­stří­b­ře­ný pa­ci­fi­kál. Z ma­leb se za­cho­va­lo jen 7 go­tic­kých kon­se­krač­ních kří­žů, v mís­tech ny­něj­ších boč­ních ol­tá­řů mal­ba zá­vě­su a na boč­ních stě­nách lodi mra­mo­ro­vá­ní. Na věži je zvon z roku 1505 s ná­pi­sem Re­gi­na co­eli la­e­ta­re Al­le­lu­ja a re­li­éfem Ukři­žo­vá­ní.

Svůj stře­do­vě­ký ráz ztra­til kos­tel pře­stav­bou v roce 1723. Zdi kos­tel­ní lodi byly zvý­še­ny asi o 150 cen­ti­me­t­rů, kos­tel byl za­kle­nut va­le­nou klen­bou s vý­se­če­mi a byla pro­ra­že­na nová okna. Také ví­těz­ný ob­louk pů­vod­ně lo­me­ný) byl za­kle­nut půl­kru­ho­vi­tě a ve zdi nad ví­těz­ným ob­lou­kem byly vy­tvo­ře­ny vý­klen­ky a v nich umís­tě­ny so­chy sv. Jiří, sv. Flo­ri­á­na a sv. Vác­la­va. Omít­ka uvnitř kos­te­la byla vy­rov­ná­na sil­ný­mi ná­no­sy (při­kry­la tak sta­rou i s mal­ba­mi). Kos­tel byl omít­nut i zven­čí. Srov­ná­ní mal­ty s omít­kou hřbi­tov­ní zdi svěd­čí o tom, že také ta byla v této době po­sta­ve­na.

Pře­stav­ba v roce 1733 změ­ni­la vzhled věže, kte­rá byla asi o 3 me­t­ry zvý­še­na, a byly vsa­ze­ny nové oke­ni­ce.

Po­sled­ní vět­ší pře­stav­ba po­chá­zí z roku 1795. Teh­dy byl kos­tel smě­rem k zá­pa­du pro­dlou­žen (o celé po­sled­ní kle­neb­ní pole), po­sta­ven nový hu­deb­ní kůr a vy­bu­do­ván hlav­ní vchod v zá­pad­ní stě­ně. V in­te­ri­é­ru kos­te­la z této doby po­chá­ze­jí ol­tá­ře, ka­za­tel­na a křti­tel­ni­ce. Po pro­dlou­že­ní kos­te­la byl po­ří­zen i nový in­ven­tář: hlav­ní ol­tář s ob­ra­zem od Fer­di­nan­da Lich­ta (1750 -1822), sva­tostá­nek pa­tr­ně od Schwei­g­la. Boč­ní ol­tá­ře sv. Jo­se­fa a sv. An­to­ní­na po­chá­ze­jí z roku 1799.

Pod­le tex­tu P. Ví­těz­sla­va Gr­me­ly (vy­da­lo Kar­me­li­tán­ské na­kla­da­tel­ství v Kos­tel­ním Vy­dří v roce 2003)